Komparativní analýza dystopie: Matrix, 1984 a Brave New World

Bakalářská práce Jiřího Hájka z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v úvodu cituje Johanna Wolfganga Goetheho, podle něhož jsou nejhůře zotročeni ti, kdo jsou přesvědčeni o své svobodě. Jiří Hájek s odkazem na strukturalistickou teorii diskurzu uvádí, že ideologie je vězením pro mysl, které zaslepuje náhled vlastního postavení v souvislosti se vztahy společenské dominance a podřízenosti. Následně se zaměřil na komparitivní analýzu významných dystopických děl 20. století. Vedle Orwellova románu 1984 a Brave New World Aldouse Huxleyho mezi ně patří také filmová trilogie Matrix sourozenců Wachovských. Celou práci lze najít v archivu MU.

Místo zaměření se na rozdílné aspekty Jiří Hájek zkoumá, co mají tyto vize reality společné. Je to například schopnost konkrétního systému vytvářet uvěřitelnou simulaci toho, co jednotlivec považuje za realitu. Virtualita v podání Matrixu a obrazy, které daný systém produkuje, jsou ale ve vší zdánlivé dokonalosti falešné, umělé. Autor uvádí i tezi, podle níž je míra represe nepřímo uměrná schopnosti dané dystopie produkovat dokonalou kopii “přirozené reality”. Na všechny z nich lze užít Platónovo podobenství o jeskyni a stínech skutečnosti, mylně zaměňované za skutečnost samu.

S odkazem na Goethův citát a funkci ideologii tedy dodejme, že “fikce” je o to působivější a mocnější, je-li vnímáná jako přirozenost, jako svět samotný. Represe a násilí tak není třeba, dalo by se dodat, že s možnostmi simulace (a simulaker) je potřeba stále méně. Již Neil Postman v knize Ubavit se k smrti interpretoval rozdíly mezi vizemi zmíněných spisovatelů Huxleyho a Orwella tak, že zatímco v Orwellově světě je třeba pravdu zakazovat, v Huxleyho vizi nic takového není potřeba: pravda zanikne v záplavě banálních informací a zábavy, pravda ve výsledku ani nikoho nezajímá. Vize Aldouse Huxleyho, ač z roku 1932, je tak možná naplnění blíže než Orwellovo 1984, uvedl Postman. Autor Brave New World totiž představuje společenský systém, který nabízí jedincům dokonalou iluzi štěstí a slasti. Společnost funguje jako dokonalý stroj s tím, že i rození dětí probíhá “ze zkumavky”.

Také systém-Matrix vyniká zdánlivou dokonalostí. Tento film vyšel sice “až” v roce 1999, ale de facto se stal archetypem toho, co lze označit jako virtuální realitu. S Huxleyho vizí systém Matrixu sdílí prvky zdánlivého pohodlí pro ty, kdo jsou do něj “chyceni.” Lze tak vnímat umělé obrazy skutečnosti i v roce 2015? Tematicky večer Obraz versus virtualita představí současné přístupy ke studiu “virtuálních” obrazů a zkoumání jejich možností.